Drakiáda


Jednoho překrásného říjnového devátého rána, před devátou hodinou ranní, jsme se sešli před naší skvostnou klubovnou. Důvodem tohoto srazu byla Drakiáda, kterážto action měla kořenit naše životy asi do jedné hodiny po poledni.
Jestli bych se měl držet této metafory, veškerá vlčata byla již pár okamžiků po svém příchodu a předvedení svého draka naprosto všem ostatním včetně cizích rodičů marinována pro ten nejlepší gril a jejich touha po odchodu na Medlánecký kopec, kde se mělo pouštění draků konat, nebezpečně a strmě narůstala.
Tomuto tlaku asi dvaceti draky po zuby ozbrojených nedočkavých vlčat za chvíli podlehl i sám velký Song a zavelel k odchodu.
Třebaže cesta na kýžený Medlaňák nepatřila k nejkratším, krátké a mladé nožky vlčat přebíhaly silnice stejně rychle a ve stejném tempu jak na začátku, tak v průběhu a na konci putování. Situaci ztěžovala ještě fakta, že jsme byli jen dva vedoucí, tedy velký Song a já, a že některá vlčata se snažila draky pouštět ještě ve městě, takže některé z nich potkal nepříznivý osud již daleko před cílem.
I Řečkovice a Medlánky jsme prošli, pokusům o vloupání do trafostanice jsme zabránili a na vršek se vyšplhali.
Ovšem počasí příznivé pro drakování s námi kopec nezdolalo. Na teplotu, která nebyla ani lenošivá, ani zubamadrkotající, ale vlčata běhat s draky donucující, a vlhkost jsme si nemohli stěžovat, však na rychlost větru až bědovat bychom beztrestně mohli. Spíš byste na vrcholku potkali ledního medvěda než vítr. Byli jsme svědky – a bojím se to nahlas říct, přátelé – byli jsme svědky totálního obludného bezvětří.


Nicméně ani tyto nepříliš příznivé podmínky nezamezili vlčatům v nekonečných pokusech o vzlet, zatímco my jsme si s velkým Songem začínali pomalu vyčítat, že jsme si s sebou nevzali badminton.
Mezi vlčaty však stále panoval rozruch a neustávající snaha o vzlet a následný let svého draka. Po několika desítkách, až stovkách pokusů začala mládež postupně dávat přednost svačině před draky, což velkého Songa popudilo k vyhlášení soutěže o Největšího, Nejmenšího a Nejkrásnějšího draka. To ještě náš velký vůdce netušil, jaký povyk tím rozpoutá.

Ano, soutěž byla to, co vlčátka potřebovala, soutěž byla jarním přívalem vody na již tak dost hyperaktivní mlýn. V následujících minutách bylo vše zasvěceno konečné vylepšování draků, tu a tam pokusy o rychlou výrobu nějakého maličkatého nového jedince.
Poradili jsme se tedy se Songem, nechali vlčata ještě chvíli pouštět draky, zahráli nějaké hry a nakonec soutěž vyhlásili.
Radost vlčat doznívala ještě dlouho potom, co jsme se slavně a dokonce i včas navrátili ke klubovně a objali tatínky a maminky a vyšli vstříc zaslouženému obídku. Musím tedy závěrem podotknout, že – vážení a milí – se nám letošní Drakiáda náramně vyvedla.